Oliver Sacks, nazývaný "dvorní básník medicíny", ve své další významné knize s názvem Musicophilia pátrá po místě, které hudba obývá v našem mozku, a po tom, jak ovlivňuje náš psychický i fyzický stav.
Stejně jako ve svých dřívějších textech se i zde významný neurolog pokouší porozumět zkušenostem lidí, kteří vykazují různé neurologické odlišnosti, v tomto případě je to specifické vnímání a přijímání hudby. Zabývá se těmi, které hudba, ať již její poslech nebo aktivní provozování, nejen obohatila a potěšila, ale doslova zázračně vrátila zpět do života.
Dočteme se tak o chirurgovi, který po zasažení bleskem náhle začne být posedlý hrou Chopina; o amnesiakovi, jehož paměť trvá pouhých sedm vteřin pro vše vyjma hudby; o dětech s Williamsovým syndromem, které hudbou doslova žijí; dozvíme se o tom, jak hudba dokáže rozhýbat jinak "ztuhlé" parkinsoniky, vkládá slova do úst těm, kteří prodělali mozkovou příhodu a jinak nemluví; přiblíží nám život lidí s "amúzií", kterým zní symfonie jako řinčení hrnců a pánviček, atp.
Svým skromným a erudovaným přístupem Oliver Sacks úspěšně propojuje suchý jazyk neurovědy plný faktů se skutečnými osobními příběhy svých pacientů, a umožňuje tak i naprostým laikům přemýšlet o mozku a jeho funkcích ve zcela novém světle. Při pokusu poodhalit jeden z těch nejúžasnějších a nejméně prozkoumaných biochemických procesů, na kterých je závislý svět, v němž žijeme, se tak přibližuje odpovědi na otázku: Proč se v nitru mozku kombinuje tón, rytmus a melodie do fenoménu, který nazýváme hudba? Hudba umí být inspirující. Povznáší nás a ukazuje nám hloubku emocí - a může také sloužit jako náš nejlepší lék k definování toho, čím jsme.