Po letech otevírám Pandořinu skříňku. Řeknete si: Proč nenechám věci tak, jak jsou? Něco mě nutí dostat vzpomínky ze sebe ven, osvobodit se, ulevit své duši. Dusila jsem v sobě problémy, které mě trápily, už příliš dlouho. Nikomu jsem o nich neříkala. Nikdy. Až dnes… Zpracovávám a skládám mozaiku svého života. Lení to vůbec lehké. Několikrát jsem začala, několikrát zase všechno odložila, abych se k tomu na druhý den opět vrátila.

Přehazovala jsem myšlenky ve své hlavě jako horký brambor v ruce – mám, nemám, mám, nemám… Lidé mě budou pomlouvat. Nedám mrtvé mámě pokoj. Šťourám se ve věcech, čeřím hladinu. Co mi řekne rodina, její přátelé? Ještě jich pár zůstalo.