Viac o audioknihe
Komentář Dr. Ludmily Kopáčové k původnímu LP albu 1 18 2107 "Národní umělec Vítězslav Vejražka - portrét herce" vydanému Supraphonem v roce 1977 a nyní vycházejícímu v původní podobě poprvé digitálně:V ruce s textem, s verši milovaných básníků, zastihla záludná smrt předčasně národního umělce Vítězslava Vejražku ráno 8.6.1973. Osmapadesátiletý herec odešel náhle, uprostřed práce, kterou tolik miloval, uprostřed díla, které by bylo jistě pokračovalo nejednou další nezapomenutelnou rolí. V čem byla síla jeho umění, které milovali diváci nejen divadelní, ale i filmoví, televizní a rozhlasoví? Bylo to především jeho dokonalé technické vybavení, to, jak dovedl vládnout hlasem, tělem i mimikou, jak vzornou a citlivou měl výslovnost. Vášnivý vyznavač Stanislavského dokonale pronikal do nitra ztělesňovaných postav a nacházel v nich vždy nové vlastnosti, jimiž je přibližoval divákovi. Vášnivost, výbušnost, živelnost, temperament, vitalita, mužnost - to byly hlavní Vejražkovy atributy, jež dával plně do služeb svých postav. Nebylo jich málo, přesto, že jeho život skončil tak předčasně, přesto, že na něj jistě čekaly nemalé úkoly především v dílech autorů jeho hereckému naturelu nejbližších - W. Shakespeara a M. Gorkého. Byl typickým představitelem hrdinů, bouřliváků, revolucionářů, vladařů a milenců. Chtělo by se tu téměř říci mileneckých vladařů a vladařských milenců - tak totiž lze snad nejlépe postihnout onu základní notu, která se ve Vejražkově herectví ozývala a kterou, do jisté míry, můžeme poznat i na této desce. Kdo je Oidipus - muž, který se stal manželem vlastní matky a tím vládcem na Thébami i otcem svých bratří a sester, vladař, který si za tento hrůzný zločin sám určí trest. Kdo je pan Vodička? Výbušný, žárlivý manžel, neomezený vládce v domě, vroucně a vášnivě milující svou ženu a proto tak zaslepený. Jen furiantský sedlák Bušek z Našich furiantů se poněkud vymyká této linii, kterou můžeme v díle Vejražkově sledovat téměř od začátku. Našli bychom tu především postavy shakespearovské, protože V.Vejražka byl výrazně shakespearovský herec. Právě ona vitalita přechodu od renesance k baroku, kterou zrcadlí tolik postav velkého dramatika, byla Vejražkovou doménou. Jeho Oberon, dvojí Claudius - ostatně snad Vejražkova role největší a nejslavnější - Petruccio, Othello i Antonius, ti všichni v sobě nesou cosi společného: onu mužnou vitalitu a vitálnost, spojenou s vladařskými vlastnostmi. Nebyl konečně z téhož rodu i Vejražkův Francek, Mlynář z Lucerny nebo Jánošík? Tím se však dostáváme k dalšímu pólu Vejražkova herectví. K typu tvrdých, leckdy tvrdohlavých, zásadových, pevných odbojníků a revolucionářů, mezi nimiž najdeme Fučíka, Jana Roháče či sedláka Juana z Lope de Vegova Sedlák svým pánem. K oněm mužným vladařům se pak řadí i despotové jakým byl právě tak Oinomaos jako Maršál Bílé nemoci, od něhož je už jen krok k bezmocně vzteklému Göringovi v Zinnerové Ďábelském kruhu. V jeho pojetí to byli vskutku nebezpeční, tvrdí a zpupní vládci. Šíři Vejražkova talentu i hereckého mistrovství dokumentuje snad příklad nejvýmluvnější: Mrštíkových Maryša, v níž se po čase proměnil z Francka ve Vávru v televizním zpracování, aby se starý Lízal stal jeho hereckým epilogem. České drama byl velkou hercovou láskou, a proto v něm vytvořil tolik nezapomenutelných, hluboce lidských postav, jakými byly třeba jeho Zlatohlav v Tylově Tvrdohlavé ženě nebo právě Bušek zachycený na této desce. S láskou a obdivem ke klasickému odkazu naší minulosti se u Vejražky stejně tvořivě spájela i láska k české poezii, především opět klasické. Proto se na této desce setkáváme se jménem Vejražkovi tak milým, se Svatoplukem Čechem. Politické přesvědčení a vztah k verši musel nutně dovést V.Vejražku k S.K.Neumannovi, vřelý obdiv k bohaté poezii ruské pak k M.J.Lermontovovi. Jediná deska může jen stěží postihnout šíři umění herce tak charakterně hrdinského rejstříku, jaký jsme mohli najít u národního mělce V. Vejražky. Přesto však tato deska přináší z existujících nahrávek alespoň průřez jeho obdivuhodného výrazného celoživotního díla hereckého a v ukázce z Našich furiantů i jeho tvorby režijní.VÍTĚZSLAV VEJRAŽKA (*9.5.1915 – †8.6.1973)
Čítať viac
Autori
9.1.1890 narozen v Malých Svatoňovicích. Otec Mudr. Antonín Čapek (1855 - 1929), matka Božena, rozená Novotná (1866 - 1924). Sourozenci Helena (1886 - 1961), poprvé provdaná Koželuhová (ovdověla 1926), podruhé Palivcová, a Josef (1887 - 1945). Ještě téhož roku se rodina stěhuje do vlastního domu v Úpici Bratři Čapkové v Paříži roku 1911 F.Peroutka a K.Čapek v zahradě 1937 Při odpočinku 1938 Svatební foto K.Čapka a O.Scheinpflugové z roku 1935 1895 - 1901 navštěvuje obecnou a 1. třídu měšťanské školy v Úpici 1901 - 1905 studuje v Hradci Králové gymnázium 1905 - 1907 přestupuje na První české státní gymnázim v Brně 1907 - 1909 po přestěhování celé rodiny z Úpice do Prahy studuje na Akademickém gymnáziu v Praze 1909 - 1915 studuje na Filozofické fakultě UK filozofii, estetiku, dějiny výtvarného umění, germanistiku, anglistiku a bohemistiku, v listopadu 1915 je promován na doktora filozofie 1917 působí jako domácí učitel Prokopa Lažanského na zámku v Chyších u Žlutic, v říjnu nastupuje jako redaktor do Národních listů 1920 seznamuje se s Olgou Scheinpflugovou, herečkou 1921 - 1938 redaktorem pražské redakce Lidových novin 1921 - 1923 dramaturgem a režisérem v Městském divadle Královských Vinohrad 1922 poprvé představen prezidentu T.G.Masarykovi, s nímž jej poutalo celoživotní přátelství 1923 cesta do Itálie 1924 cesta do Anglie 1925 zakládá československou odbočku mezinárodní spisovatelské organizace Penklub 1929 cesta do Španělska 1931 cesta do Holandska 1935 26.8. se žení s Olgou Scheinpflugovou, novomanželé dostávají od Václava Palivce do doživotního užívání dům ve Staré Huti u Dobříše - Strž 1936 podniká s manželkou cestu do Skandinávie, poprvé navržen na Nobelovu cenu za literaturu 1937 účastní se světového kongresu Penklubů v Paříži 1938 významně se podílí na organizaci světového kongresu Penklubů v Praze. Po mnichovské konferenci je proti němu vedena nenávistná kampaň na stránkách pravicového tisku. Při likvidaci škod na Strži, způsobených povodní, se nachladil a později - 25.12. podlehl zápalu plic. Pohřben byl na Vyšehradě dne 29.12.1938.
Ladislav Stroupežnický (6. leden 1850 - 11. srpen 1892), byl český dramatik a dramaturg.
Stroupežnický neměl žádné literární vzdělání, absolvoval poze 2 třídy reálky v Písku, poté musel pomáhat na rodinném statku, kde se brzy při práci postřelil, následkem toho měl zohavený obličej.
Brzy po nehodě se přestěhoval do Prahy, kde přispíval do několika časopisů, nejprve se snažil prosadit jako humorista. V tomto období pracoval v pojišťovně.
Od roku 1882 až do smrti působil jako dramaturg Národního divadla.
Čítať viac